Šestnáct růží.
Dej šestnáct růží,
na ten práh
a chvíli zůstaň
postůj v tmách.
Zde žila dívka šestnáct jar,
v těch letech nikdo není stár,
proč léto šestnácté
a slunce polední,
proč pro ni, právě pro ni,
musely být poslední.
Pár bílých prášků
pro spaní
a pak jen dlouhé
stmívání.
A ten, kdo týdny nemoh spát,
teď šeptá díky na stokrát,
že může usínat,
že nic už netíží,
ani ta láska, která zradí,
která ublíží.
Banální případ, zde ho máš,
zklamaná láska, trapnost být.
vemte si život, ten je Váš
ale, co srdce, copak s ním.
A tak já stojím dál,
když mříž se zavírá
a zdravím lásku,
na kterou se umírá.
Kdo křížem krážem
šlapeš prach,
a místem bloudíš
po zebrách.
Najdi ten dům, kde utich smích,
a jménem lásek svých i mých,
dej šestnáct růží, na ten práh
dej šestnáct růží, na ten práh
dej šestnáct růží.
Šestnáct růží.
|
Petr Kolář:
Apollo:
