Máš sny ze žlutejch ohňů,
vlastný dech tě z nich probouzí,
zoufale se snažíš dospat
rána moudřejšího.
Ráno je všechno jináč.
zase žádný veselí,
na lačno dáš cigaretu
a hlt šampanskýho.
Jednou, ani jednou,
není jak by bejt mělo.
Zapálíš si na lačno,
zas piješ po opici,
jen v hospodách, ten kouř zelený,
je rájem pro ulici.
I v kostelích je těžkej vzduch,
tam pánbíčkáři kouří,
jak v hospodách, tak i v kostelích,
tvý živý touhy shoří.
Nikde, na to vem jed,
není jak by bejt mělo.
Ráno nahoru spěcháš,
vždycky se může něco stát,
na kopci je starej dům
a pod ním kvetou višně.
Aspoň jako bič uplíst
svoji touhu velikou,
v životě si něco užít,
třeba hříšně.
Jenže ani jednou
není jak by bejt mělo.
Není tma a čistej vzduch,
snad, proboha, nic už není,
v obilí na tě, místo hrud,
zubatá zuby cení.
A podýl cest, houf ježíbáb
se na tvým strachu vozí
a na konci týhle cesty tvý
ti šibenice hrozí.
Nikdy, a to máš pech,
není jak by bejt mělo.
A někde, samozřejmě,
koně z taktu tancujou,
ale podýl tvojí cesty
hloupý utrpení.
V kostelích a na lipách,
kde malověrnejm čepujou,
svatýho nic nehledejte,
tam nic, kruci, není.
Jednou, stokrát a tisíckrát,
jednou, jednou, ani jednou,
nikdy, nikdy, bohužel,
já tvrdím vám
jak by mělo bejt není.
|
Jitka Zelenková:
