Po babičce klokočí
a po tmě strach
a do očí
padl ti prach.
Proto vím, že je nutné
vést řeči smutné
o tom,
co bude potom
až budeš sám.
Ztratila jsem včera klíč,
dnes ideál,
všechno je pryč,
kdo by se smál.
Proto vím, že se sluší
mít smutek v duši,
vzlykat a přitom říkat
ráda tě mám.
Opuštěné nábřeží,
z modravého dýmu chrám,
nebo město bez věží,
řekni, co chceš, to ti dám.
Zlatý pohár s fermeží
nebo snad
z protěží bílý šat,
za jediný, jediný, jediný, jediný úsměv
chci ti dát.
Je tu však to klokočí
a potmě strach
a do očí
padl ti prach.
Proto vím, že se sluší
mít smutek v duši,
vzlykat a tiše říkat,
ráda tě mám,
ráda tě mám, hmm.
|
