Někdy se novinář opravdu umí trefit do toho „správného“ okamžiku. Třeba jako zavolat Michalu Davidovi a poprosit ho o vzpomínku na zesnulou pěveckou kolegyni a kamarádku právě ve chvíli, kdy se to oslovený dozvěděl a natolik ho ta zpráva zdrtila a rozhodila, že ztratil vládu nad svým vozem a naboural do tramvaje.
Což žurnalista ve chvíli, kdy má zpěváka a skladatele na drátě, netuší čili si větu „já teď tady řeším problém s tramvají“ vyloží jako zanedbatelnou lapálii. Až o pár chvil později, během četby společenských webů, pochopí pravý význam onoho „problému s tramvají“.
Když pak za všech okolností vstřícnému a ochotnému muzikantovi zavolá znovu, doufaje, že se zas nevolá do nějaké nehody, trochu mu zatrne, když ho volaný poprosí, aby chviličku posečkal, že musí vyřešit, jakým autem se po rozhovoru vydá do ulic.
Byla taková, jakou si ji všichni, kdo jsme ji znali blíž, pamatujeme. Milá, usměvavá, vlídná.
