Odkud se vzal nápad zhudebnit právě básně Jaroslava Seiferta?
Před pěti lety se mi splnil jeden velký životní sen – u Supraphonu mi vyšlo album Ježkárny, na kterém jsem v současném duchu přepracoval písničky Jaroslava Ježka. Pak jsem nevěděl, co dál, až jsem při surfování na internetu narazil na báseň Hora Říp. Mě nikdy básničky moc nebraly, navíc když šlo o volný rým, ztrácel jsem se. Ale když jsem přečetl tuhle, okamžitě jsem si začal zpívat melodii a motiv si poznamenal.
Zkoušel jsem ho nějak rozpracovat, ale k ničemu to nebylo. Tak jsem si na webu zadal „Jaroslav Seifert, báseň“ a vypadla na mě Píseň o lásce. Hned mi to sepnulo a slyšel jsem další melodii. Šel jsem do antikvariátu, koupil jsem si několik Seifertových sbírek, pročítal je a pomalu ve mně zrálo rozhodnutí udělat celou desku Seifertových básní.
Výzva, jak se dnes rádo říká...
Ano, výzva. Všechno má svou melodii. Řeč, šumění stromů. V Seifertových básních je spousta melodií, hledal jsem tak dlouho, až jsem je našel.
Čím vás kromě melodického verše Jaroslav Seifert zaujal?
V téhle šílené době jsem objevil, že někdo píše o samozřejmých věcech jako o lásce k rodině, k domovu, k rodné hroudě, jazyku. Cítil jsem, že je to něco, na co zapomínáme, ale co tu s námi pořád je nebo by mělo být. Tak jsem to zkusil po svém. Bez patosu, jen se střídmou aranží poukázat na krásu veršů prostřednictvím písničky.
