Islandské legendy přicházejí se svou osmou řadovkou tak nějak neočekávaně. Zpráva o tom, že Sigur Rós vypouštějí do éteru další studiovku, přišla vlastně jen pár hodin před jejím vydáním. A nejen já jsem jí byla zaskočená. Vlastně jsem byla překvapená natolik, že jsem si začala shánět informace, jestli tomu tak opravdu je, nebo jestli je datum emise chybné. A ono se mi to vážně nezdálo! Elektronická verze "ÁTTA" byla skutečně naplánována na 16. června. Hurá! "Vždyť to je už za pár hodin," pomyslela jsem si. Album je ale na světě, přestože vinyl a CD si fanoušci budou moci zakoupit až 1. září.

Co od něj čekat? Nuže, kdo zná tvorbu kapely, pak jistě ví, že její hudba je skutečně jedinečnou oázou klidu plnou hlubokých témat. To, že tahle sestava pochází z Islandu, v sobě její tvorba rozhodně nezapře. Dokonce si troufám říct, že ty melodie a především Jónsiho falzet jsou jakýmsi ztělesněním této krásné země.

Úvodní "Glóð" zní téměř jako nějaká ambientní skladba, v níž beztvarost dostává formu. Kompozice, která jako by byla odrazem a rekapitulací předchozích počinů, je skvělým startem nového počinu.

Po pozvolně odcházejících tónech nastupuje na řadu song "Blóðberg", který byl předzvěstí celé kolekce. V prvních sekundách zní tato píseň skoro jako z dílny zesnulého hudebního génia Jóhanna Jóhannssona, který, jak správně hádáte, byl také Islanďan. Tuto velice dojemnou skladbu i přes dlouhých sedm minut tvoří dvě krátké sloky. Dvě krátké sloky, ale tolik hloubky! Sigur Rós zkrátka umějí kouzlit ze slovy, o tom žádná.

Po atmosférické "Skel", která svým způsobem připomíná velice emotivní "Varúð" z desky "Valtari", následuje "Klettur". Ta způsobuje jakýsi vnitřní rozpor - zní skoro, jako by album potřebovalo přidat na síle, ale zároveň ubrat. Tlumená atmosféra pokračuje i v teskné skladbě "Mór", která prostě musí dojmout i toho největšího ranaře.

Zdá se, že "ATTÁ" (v překladu "Osmá") emocemi rozhodně nešetří. Ale vlastně... vždyť na tom přesně stojí tvorba Sigur Rós. Nejen na hudbě, ale především na zážitku. Tihle pánové jsou si vědomi toho, že k posluchačům musí píseň mluvit už od samého začátku. Svým způsobem je to jako zrození. Člověk je přiveden na svět, aby žil a dýchal. A stejně tak funguje i muzika této islandské sestavy.

A tak zatímco se necháte unášet ladnou ozvěnou Jónsiho Birgissona, pozadu nezůstává ani um Goggiho. "Fall" je nejkratší položka na nahrávce a její klavírní tóny jako by byly zrozené pro film. A nebylo by ani snad tak velkým překvapením, kdyby se tento kus v nějakém snímku objevil. Sigur Rós totiž za sebou mají i pár soundtracků a kompilací.

Vše uzavírá skladba "8". V tracklistu je paradoxně desátá a trvá necelých deset minut. Zároveň se ale také jedná o kompozici, která je z celé desky ta nejemotivnější.

Sigur Rós na "ATTÁ" dokazují, že čekat dekádu na nový materiál se rozhodně vyplatilo. Osmička svým způsobem v některých momentech připomíná LP "Takk", které je rovněž plné melodií evokujících drsnou přírodu Islandu a rozmanitosti nálad. Ke vzniku aktuálního alba také přispěl Kjartan Sveinsson, který kapelu v roce 2012 opustil a nyní se do ní vrátil, ale i London Contemporary Orchestra pod vedením Roberta Amese.

Ve finále výsledek působí jako jeden hluboký duchovní zážitek, který buď posloucháte na maximum, nebo naopak během večerů a nocí se sluchátky na uších. Vždy se ale rádi necháváte unášet tou melodramatickou krajinou, kterou pro nás tito islandští umělci připravili.